Take a gun and count to three

Nejdřív bych ráda započala tento článek tou světlejší částí.
V první řadě nikdy nepochopíte, co se mi dneska stalo. Pamatujete si na den, kdy jsem apelovala na to, aby byly ženy vždycky hezky oholené tam dole? A kdy jsem vylítla k doktorovi jako šílená bez make-upu? A hlavně, jak jsem tam potkala pana doktora Inda a další dva učence? Dneska jsem měla opravdu bolestivé ráno. Šla jsem spát ještě v přiměřenou hodinu, asi kolem půlnoci, ale vzhledem k tomu, že nejsem moc zvyklá brzo ráno vstávat, tak budíček na šest třicet mi do uší přímo ostře bodal. Oči pálily a svaly nechtěly ještě moc spolupracovat. Přiznám se, že jsem stiskla tlačítko Snooze na dalších deset minut, ale potom jsem už musela vstávat. Vzhledem k těm deseti minutám jsem si ale už nestíhala udělat make up, a tak jsem si dala jenom řasenku a vyšla s kruhy pod očima ven směr doktor na odběry. Otevřou se dveře, pozvou mě dál a hádejte kdo tam... moje první myšlenka v tu chvíli byla „proč bože, za co mě trestáš, proč si mě neprobudil dřív, abych se stihla hezky upravit a ukázat, že se o mě chlapy občas perou“. Tak jsem si tam tak poraženecky sedla, po tom co se na mě všichni usmáli s příjemným „hello, tuhle holku, co vypadá jako vyblitý zelí si dobře pamatujem“. No a nechala jsem je pořádně se na mojí ruce vyřádit (ehm, zaučovali se na nápichy) a ani to nebolelo, i když musím uznat, že teď z toho vpichu už nemám tak pozitivní pocity. Poslední dobou jako na potvoru potkávám pěkně vypadající, usmívající se gentlemany všude. Zrovna předevčírem jsem jela v metru a stoupla si nad jednoho fešáka, který mi okamžitě mile nabídl jeho místo. Nevěděla jsem, jestli se mám urazit, protože bez make upu vypadám o 60 let starší, nebo jestli mi tím chtěl udělat prostě favor. Každopádně jsem se na něj usmála a řekla, že postojím. To jenom, kdyby náhodou, tak aby si uvědomil, že ještě udržím páteř pohromadě.
Další vtipná věc, kterou musím zkonstatovat směřuje k velkému dámskému problému. Ano, váha. Těmto otázkám bych se ráda věnovala v samostatné rubrice o zdravém životním stylu, nicméně, zaměřím se na to, až po tom co se mi podaří vysadit všechny sladkosti, abych si nepřipadala jako farář, co przní dětičky.
Jako každý den mi nějakým způsobem dělala společnost jedna z mých přítelkyň. Dnes to byla Barbara. Po ságodlouhém vyprávění si o patetičnosti mužů a o tom, jak se nemůžeme dočkat, až přijede za pár dní do Prahy, jsme se dostaly až k jejím výkřikům za zničené šaty. Její spolubydlící, která má pravděpodobně zvláštní zrcadlo, si myslela, že se nasouká do jejích elastických šatů. Nasoukala se, ale vrátila je s popraskanými švy. Ráda bych se chvíli zaměřila na to to téma, protože mi to přijde důležité. S váhou bojuje téměř každá z nás. Dokonce i dívky, které jsou vyzáblé bojují s tím, aby nabraly a podobně. Já osobně jsem zjistila, že nejlepší lék na zdravé a štíhlé tělo je mít vyváženou psychiku. Zdá se to jako poměrně lehký úkol, že. Ale myslím, že spousta žen v praxi pochopí, že to není úplně tak jednoduché. Když musíte lítat kolem ukřičených dětí, ráno za stresu spěchat do práce, dealovat s crapem ve vzazích, vlastně si nakonec uvědomíte, že moderní člověk je plný stresu. Už od doby, co vstaneme, jsme v presu. A výjimky potvrzují pravidlo. Na druhou stranu, si myslím, že ten stres je jedna z věcí, které člověka pohání dopředu. Je potřeba si v tom tedy udělat balanc, sednout si, v klidu se najíst, pomaličku všechno žvýkat hodinu, nasytit se a pak zase hurá do presu. Jak jsem říkala, chci se tomuhle věnovat potom podrobněji, jenom jsem měla potřebu upozornit na to, že není hezké ničit svojí spolubydlící z nevědomosti pěkné šaty. :)
A důvod nadpisu článku?
Poprosila jsem dnes Barbaru, aby mě z přátelství a dobroty srdce zabila až přijede. Ano, hodně jsem to zdramatizovala, ale měla jsem na to plné právo.
Nerada se bavím přímo o sobě, mnohem raději probírám svoje kamarádky, ale tuším, že je na čase odhalit něco ze zákulisí mojí několika měsíční „aférky“. A věřte mi, kdyby to byl aférka, byla bych šťastná jako blecha. S přítelem jsme došli do fáze, kdy se poměrně často hádáme. Důvodem je jeho podivná logika, nevyzrálé chování a neschopnost držet hubu a zamyslet se, než něco řekne, a moje rychlá schopnost se následně urazit a vzít si to hodně osobně a potom se v tom rejpat, až je z toho na prášky a já taky.
Barbara má hlášku na místě „Vztah trvá tak dlouho, dokud to tu ženskou baví.“
Spoustu měsíců jsem tolerovala jeho chování a snažila se jít na to easy, přehlížet některé věci, ale poslední dobou se to vystupňovalo do stádia, kdy moje podvědomí ví, že to není už žádná aférka, a že jsem s tím člověkem strávila pár měsíců života a pokud to má jít nějak dál, tak se mi tohle do budoucnosti určitě nelíbí, protože to skončí rozchodem a ztrátou nejlepších let mého života- A TO PROSTĚ NECHCI! Ale čím víc se na něco negativního soustředíme, tím víc to přivoláváme a problémy se jenom prohlubují a moje hlava je z toho v pejru.
A když už se to jeví docela v pohodě, zase řekne komentář na špatně uvařené jídlo, o které jsem se s ním dělit nemusela, a chci mu z těch těstovin na hlavě udělat účes podle Milli Vanilli.
Vztahy jsou to nejtěžší na světě, a čím víc toho člověka milujeme, tím víc od toho vztahu očekáváme a víc bolí, když se něco podělá.
Má někdo recept na dokonalý vztah? Jestli jo, tak sem s ním...