Vždy oholená

V životě člověka doprovází několik paradoxů, sami jsme vlastně takové chodící paradoxy. Nevím, kdo z vás věří na to, že když do dne vkročíte špatnou nohou, hned se to s vámi veze, ale já tomu rozhodně nevěřím. Na druhou stranu věřím, že pokud se dobře vyspím a budu mít po probuzení pozitivní energii, budu k sobě během dne přitahovat pouze pozitivní věci.
Nuže, dnes jsem měla opravdu prazvláštní den. Netvrdila bych přímo, že jsem vstala správnou nohou, jelikož jsem neměla ideální noc a spánek, ale poslední dobou na sobě začínám vypozorovávat podivné známky úzkostí, a tak se jim snažím předcházet tím, že před sebou prostě hraju divadlo. Znáte to, všechno je v pořádku, ráno vstanete, povídáte si trochu pro sebe. Děláte ze sebe idiota, uděláte si kafe s kalhotkách tancujete na novou písničku Beyonce, všechno je skvělý.
Plánovala jsem tak započít i dnešní den. Musím se nejprve svěřit s jednou vlastností, která se ve mně zakořenila až tento rok (jsem zvědavá co se mi stane přelomový rok 2012), začala jsem být šíleně paranoická vůči svému zdraví. Zjistila jsem, že je samozřejmě potřeba se o sebe starat, ale na druhou stranu, když na to kašlete, nějakým záhadným způsobem máte drive na ty škodlivé věci a nic vám není. Já naopak od doby, kdy se snažím na sebe dávat pozor, mám jednu věc za druhou a přijdu si z toho už úplně pitomá, protože vím, že to vychází z mojí psychiky a paranoických stavů (fyzická schránka zrcadlí to, co se děje uvnitř člověka).
Takže, dneska si tak ležím, měla jsem ještě dvě hodiny do doby než mi bude zvonit budík, ale byla jsem probuzena tetou, která dělá rámus, i když jde pouze na wc. Chvíli jsem se tak převalovala v posteli, říkala si, že ještě pět minut si dám na otevření očí a splynutí s tímhle světem, ale jak jsem se tak převalovala, vytáhla jsem zpod deky nohu a zjistila, že na zadní straně lýtka mám modřinu velikosti jablečnýho koláče. Dokážete si představit sousled situací (pamatuje na to, že jsem paranoik). V hlavě mi blesklo, že to už je druhá modřina, která se objevila zničehonic a nebolí, ta první se objevila před pár dny na druhé noze a byla o dost menší. Okamžitě jsem zapnula notebook, vygooglovala časté modřiny, zjistila, že se jedná o srážlivost a měla bych si dojít k doktorovi. Přiznám se, že i když jsem začala být hypochondr, snažím se to skrývat a k doktorovi nechodím, protože z vás vždycky udělají ještě většího. Když jsem tedy měla před něco víc než týdnem střevní chřipku (s příznaky co mě prohání občas do teď), tak jsem nikam nešla. Zjistila jsem, že můj doktor je v ordinaci pro akutní případy pouze dalšího hodinu, a tak jsem na sebe hodila první džíny, vytahaný svetr, vyčistila si zuby, chrstla si studenou vodu na obličej, svázala vlasy do ohonu a za pět minut jsem třískla dveřmi.
Milé dámy, pokud jste stejně marnivé jako většina z nás, nebo alespoň nechcete působit na lidi jako, že jste v poslední fázi smrtelné nemoci, pak doporučuji hodit si na sebe alespoň make up. Já jsem nic z toho neudělala a vyjela jsem vstříc osudu.
Jakmile jsem vešla do ordinace, všimla jsem si pár věcí. První věc- můj doktor tam nebyl, místo toho tam byla nová doktorka, která byla moc příjemná, ovšem celou dobu ze mě dělala hypochondra, jak bylo výše řečeno. A za druhé, v místnosti byli další tři studenti z Karlovy Univerzity (jedna Asiatka, Asiat a pravděpodobně Ind, který mě okamžitě donutil si pomyslet „do prdele, proč jsem si nedala alespoň ten make up... no nic, aspoň, že jsem si vyčistila zuby“).
Posadila jsem se a paní doktorka mi sdělila, že jestli mluvím dobře anglicky, že by bylo fajn to rovnou vysvětlovat v angličtině, tak jí to vysvětluju a ona mi říká, že to je modřina, tak jí oponuju, že to modřina určitě není a že máme v rodině křečové žíly (pár jsem jich sdělila po mámě), načež mi ona zase říká, že žádné nevidí. Takže nejenom, že jsem se před panem budoucím doktorem musela svlíknout kalhoty a ukázat mu moje kalhotky na spaní s Micky Mousem, vězeňské proužkované ponožky a vystrkovat na něj zadek, ale ještě ze mě byl udělán hypochondr. Jediné pozitivum, co mi blikalo v hlavě bylo, že jsem si včera večer oholila do hladka nohy. Malý moment, to ještě není všechno.
Horší část přišla až potom, když jsem doktorce řekla o několikaměsíční bolesti v oblasti vaječníků, se kterou mi nikdo ještě nic nehodlal udělat a bolest se stupňovala. Pak to přišlo, doktorka mě vybídla k tomu, abych si lehla na lehátko a rozepnula si kalhoty a mně v hlavě blýsklo „sakra, ale tam jsem se schválně neoholila...sakra, sakra, sakra“. Věřte mi, že to poslední, co si přejete je, aby na vaši „zahrádku“ koukal sexy mladý doktor, který se pořád tak zvláštně usmíval, až jsem měla chvíli pocit, že mu nevadí moje výše zmiňované faktory hrůzy a trošku mě očima balí. V tu chvíli mi v hlavě problesklo, co se těm doktorům za veškerou tou profesionalitou honí v hlavě. Moje maminka je zdravotní sestra a vím, že i když doktor vypadá nadmíru nezaujatě, v hlavě mu v určitých případech bliká červený světlo a nebo mu nepatrně v krku trnkají hlasivky smíchy.
No takže nakonec jsem odešla s pocitem toho, že jsem tam vůbec neměla lézt. Další zastávka byla masáž, na kterou jsem se objednala. Musím říct, že to naprosto osvěžilo můj den. Nazvala bych to jednoduše nebem na zemi. Hodinu mě malá Thajka masírovala nádherně voňavým olejíčkem a to na všech místech, dokonce i na prsou, což mě zarazilo. Každopádně jsem si u toho odpočinula jako nikdy jindy a chystám se to tam znova navštívit. Ty Thajky jsou vůbec takové zvláštní. Vypadají za všechno hrozně vděčně a jako by si ani nestěžovaly. Zajímalo by mě, jestli je to pravda. Jestli to tak je, potom jsou zvláštními odrůdami žen. Jediné negativum shledávám v tom, že se do sousední kabinky nakvartýroval nějaký Amík, který asi deset minut něco mlel o tom, kde mu to má udělat a jak to má udělat a potom začal vydávat zvuky, který jsme nikdo slyšet nemuseli. Brrr.
Každopádně vstříc dalším dobrodružstvím jsem se vydala na Biskupcovu pro opožděný dárek k svátku mého přítele. Stala se mi ta nejšílenější věc. Nepamatuju si ničí svátky ani narozeniny, to už musí být. Ale jeho svátek jsem si podtrhla v kalendáři a dva dny předtím jsem mu objednala dárek, ale nějak se stalo, že jsem na to v ten den úplně zapomněla a potom si tu katastrofu uvědomila další den.
Zjistila jsem, že všichni Pražáci ví úplný kulový o tom, kde jsou jaký ulice. I když všichni, kterých jsem se ptala, říkali, že bydlí poblíž, poslali mě na úplně druhou stranu, a tak jsem tak šla dál dál, až jsem se dostala až za Vápenku, a odtamtud jsem šla zase zpět na druhou stranu k Olšanský. Po desátém pokusu, kdy mi někdo špatně poradil a jediný hotel tam měl zamčené dveře, jsem se rozhodla, že to nechám na později, protože jsem chtěla stihnout svoje sestry na návštěvě. Takže až na podruhé jsem teď našla tu zakrnělou šílenou uličku, která na mapě vypadá úplně jinak a musím říct, že už v životě se nechci hodinu procházet po Praze 3.
Takže to bychom měli- ranní ztrapnění, odpolední orgamus a podvečerní procházka. Zajímavý den, nemyslíte?
Berte si ze mě poučení- vždycky se upravte, nevíte koho můžete potkat a pokud jdete k doktorovi, udělejte si čas na depilaci, protože možná vy příště narazíte na pana doktora Inda. :)