Krabice ničeho a míra feromonů

Na světě je několik miliard mužů a každý z nich je svým způsobem unikátní a samozřejmě individuální. Když jsem tenkrát psala článek o mužích a Vánocích, musela jsem je rozdělit do čtyř skupin- sportovci, kutilové, narcisové a intelektuálové. Pochopitelně je to hrozně k smíchu, protože kdyby na světě byly jenom čtyři skupiny mužů, pak by celá psychologie nebyla tolik komplexní. Každopádně, kdyby jste si všimli, že váš přítel patří do jedné z těchto skupin, pak mi napište a dám vám tip na dárek k Vánocům. :)
Dámy, přiznejme si to, o čem se nejčastěji bavíme? O vztazích. O tom, jak nás ti naši štvou, co dělají špatně, ale i co dělají dobře. Což je vzácnost a většinou trvá první měsíce. Podle mě se muži dají rozdělit do několika stupňů podle závislosti na míře jejich feromonů. Podle toho, kolik jich v sobě mají, se potom chovají. Mají-li jich více, než je běžné, je dost možné, že to bude muž velice komunikativní, přemýšlivý, citlivý, ale mnohem víc urážlivější a ve své podstatě schopný být psychicky agresivní. Stejně jako my ženy. Pokud má muž více testosteronu, je to s ním jednodušší, ale musíme si na jeho testosteron dávat pozor a taky...potom na něm můžeme spatřit schopnost zírat do televize hodiny v kuse, protože jak jsem se dozvěděla, mají svou krabici „ničeho“. Vysvětleno to bude v odkazu pod článkem, jelikož bych nerada někoho kopírovala, video si určitě pusťte, stojí to za to. Hodně ve zkratce jde o to, že muži mají v mozku krabice a pokaždé otevřou jenom jednu krabici, ve které se nachází téma, neodbíhají jinam. K tomu všemu vlastní ještě jednu krabici „ničeho“, kde se vlastně nic neděje a kde můžou totálně vypnout i s otevřenýma očima.
My ženy tuto vlastnost postrádáme. Nevím jak vy, milé dámy, ale já přemýšlím pořád o něčem a hodně těžko se mi odpočívá. Bytostně nesnáším odpočívat odpoledne a nebo v podvečer a k tomu usnout a probudit se za chladné tmy, to je pro mě peklo. Mnohem raději budu někde lítat a něco vyřizovat, s někým se bavit, sbírat nějaké informace, zkušenosti, cokoliv. Moje krabice „ničeho“ přichází pouze pokud medituji (i když ani to bych nepřirovnávala k té prázdnotě, o které se tu bavím) a nebo, když jdu spát. Myslím, že největší aspekt toho, proč ženy nedokážou vypustit a muži ano je, protože muži jsou více flegmatičtí. My si všechno pořád bereme a těžko se nám zapomíná.
Ráda bych uvedla pár individuálních příkladů mužů, a tak vás vtáhla více do světa mého a mých žen.
Každá z nás má totiž dokonalé příklady toho, jakého člověka můžete potkat a s čím se musíte vypořádat.

Začnu u Barbary: Barbara je z nás asi nejvíc vyrovnaná. Život bere s nadsázkou a všemu se po pár dnech zasměje. Její přítel je synek zbohatlíků, mladý, naivní snílek, který čeká na blesk z nebes. Barbara mu to samozřejmě neustále vyčítá, protože si k sobě představuje muže stejně perspektivního, jako je dejme tomu jeho otec. Její přítel je ovšem sympatický, jenom si toho v životě ještě neprožil tolik, aby mohl objektivně posoudit míru některých jeho stupidních hlášek a trapných výstupů. Nejhorší, za ho soudím, ale je to asi běžná věc, je fakt, že když se s ním Barbara nedávno rozešla, jako první věc se začal domlouvat na schůzce s cizí dívkou. Moc vlastně nechápu, co si tím muži chtějí dokazovat. Nedávno jsme o tom s Barbarou vedly seriozní konverzaci a dospěly k názoru, že prostě nedokážou přijmout ztrátu a okamžitě chtějí to místo něčím zaplácnout, místo toho, aby si uvědomili, že je něco špatně a začali se snažit. Je to k smíchu.

Teď se přehoupnu ke svému příteli. Můj přítel tak naivní není, má svoje cíle, je inteligentní, má určitou dávku feromonů, jelikož se hodně pošťuchujeme kvůli věcem, které jsem s bývalými příteli nezažila. Už ho za to nesoudím, věřím, že z toho snad jednou vyroste. Otázkou je, jestli u toho budu ještě já....Nedávno naše hádky vyústily v patetické vyřčení na skypeu „ok rozcházíme se“... tak teď pozorně sledujte. Zralý člověk pochopí, že po Skypeu se rozchází pouze člověk, který má na zdi v pokoji vylepeného Justina Biebera. Čtyři dny jsme se neviděli a nepsali si, až konečně přišla nějaká řeč a vylili jsme si city, jak moc se nám po druhém stýská. Můj přítel neopomněl dodat fakt, že už se snaží zvát ostatní holky na rande, což jsem přešla, ale nemohla si pomoct té trpké pachuti, která se utvořila v mojí důvěře k němu. Když mi nakonec ještě v návalu opojení sdělil, že se chtěl vyspat s někým jiným (ale nakonec to neudělal, protože si to dokáže odříct a není takový blbec, jak prý si já myslím)... (ale blbec na to, aby mi chtěl ublížit takovým příšerným odhalením, které mu pořád stále úplně nevěřím, ale budiž...). Moje důvěra k němu je tedy na bodě nuly a potom se rozčiluje, když se ho zeptám na běžnou otázku, kde vlastně celý den byl. Nejhorší na tom bylo to, že jsem byla taky dost napitá a v návalu intenzivních pocitů jsem mu to chtěla podobným výmyslem vrátit zpátky, ale moje historka byla hodně upravená. Já jsem totiž ta, která celou dobu měla na paměti vzájemný respekt. A i když mě každý zval ven, pečlivě jsem si vybírala. Ženy jsou stejně stupidní. Pravé ženy se snaží uchovat si svou dignity, no matter what. Občas bych si přála být stejně rozlítaná jako před pár lety. Protože to bych mu to teprve natřela, stejně jako to chtěl natřít on mně. Hřeje mě však u srdce to, že já jsem neměla potřebu nikoho zvát. ;)

Nora má nejbizarnější případ. Nemá žádného přítele a už pěkných pár měsíců chová určité pocity, pro jednoho snědého prince, kterého potkala v romantické zasněžené Praze minulý rok. Princ ji natolik okouzlil, že se dokonce styděla se nám přiznat. Pár měsíců na to za ním letěla do New Yorku, kde se choval poněkud zvláštně. Dovolím si mu dát jméno Hříšník, jak vypovídá i jeho jméno. Jeden velký hřích, kterého se pořád dopouští je styl, jakým plete Noře hlavu. Po dobu, kdy byla Nora v New Yorku, ji sice vše zaplatil jako galán, staral se o ni, ale nakonec ji nechal se odstěhovat, protože mu nevyhovovalo, že by s ním bydlela dva týdny. Zapomeňte na Hříšníka, Blbec s velkým B je to. Včera jsme dokonce díky němu a ostatním hříchomilům vyhlásili mezinárodní den kreténů, tak doufám, že jste nezapomněli popřát. Nicméně musím na ni naprášit, že i když jí včera psal a Noru to otravovalo, nemohla jsem ji neslyšet, jak se tu za zavřenýma dveřma hodinu směje s někým na Skypeu a bylo mi úplně jasné, kdo to byl. Tak tady vidíte, že i žena jako Nora podlehne. A pak, že ženy jsou zlo. (Poznámka: teď mi bylo vysvětleno, že se mu Nora VYSMÍVALA, takže fail mému chápání a high five Noře! Tady mi poslala úryvek jejich konverzace, pobavte se!
ON: kdy přijedeš do NY?
Nora: nevím...
ON: dneska jsem ležel na té rehabilitaci a myslel na tebe a fakt mi chybíš, teď bys mela říct něco na oplátku
Nora: dneska jsem měla dobrej oběd...)

Kate má na tyhle kretény největší štěstí. Díky tomu, jak moc jí Banán podkopl nohy se nedokáže zamilovat a flirtuje s každým na každém rohu. Než ji začnete soudit, uvědomte si, že je to žena s rozervanými city, které už nikdy nikdo neslepí zpět. Jak já říkám, můžete lepit vázu zpět, ale už nikdy to nebude ta krásná váza, bude popraskaná. S Banánem měla hádky na denním pořádku. Teď se pořád upíná k Broukovi a panu Čubičkovi a sama přitom ví, že ani jeden není to pravé ořechové, ale spíše jenom lepidlo k její váze. Je to šílené, co nám ty chlapi občas dokáží provést. Já jsem si vždycky myslela, že jsem dostatečně silná a v podstatě jsem, ale přesně jak říkám, když se otevřete, potom necháváte druhé zanechávat na vás šrámy (které už vám nepomůžou hojit). Ale to je život.
Berme to, jak to je a jak to přichází.


A nezapomeňte se podívat na krabici „ničeho“... :) http://www.youtube.com/watch?v=SUmCRrKYwBQ

Take a gun and count to three

Nejdřív bych ráda započala tento článek tou světlejší částí.
V první řadě nikdy nepochopíte, co se mi dneska stalo. Pamatujete si na den, kdy jsem apelovala na to, aby byly ženy vždycky hezky oholené tam dole? A kdy jsem vylítla k doktorovi jako šílená bez make-upu? A hlavně, jak jsem tam potkala pana doktora Inda a další dva učence? Dneska jsem měla opravdu bolestivé ráno. Šla jsem spát ještě v přiměřenou hodinu, asi kolem půlnoci, ale vzhledem k tomu, že nejsem moc zvyklá brzo ráno vstávat, tak budíček na šest třicet mi do uší přímo ostře bodal. Oči pálily a svaly nechtěly ještě moc spolupracovat. Přiznám se, že jsem stiskla tlačítko Snooze na dalších deset minut, ale potom jsem už musela vstávat. Vzhledem k těm deseti minutám jsem si ale už nestíhala udělat make up, a tak jsem si dala jenom řasenku a vyšla s kruhy pod očima ven směr doktor na odběry. Otevřou se dveře, pozvou mě dál a hádejte kdo tam... moje první myšlenka v tu chvíli byla „proč bože, za co mě trestáš, proč si mě neprobudil dřív, abych se stihla hezky upravit a ukázat, že se o mě chlapy občas perou“. Tak jsem si tam tak poraženecky sedla, po tom co se na mě všichni usmáli s příjemným „hello, tuhle holku, co vypadá jako vyblitý zelí si dobře pamatujem“. No a nechala jsem je pořádně se na mojí ruce vyřádit (ehm, zaučovali se na nápichy) a ani to nebolelo, i když musím uznat, že teď z toho vpichu už nemám tak pozitivní pocity. Poslední dobou jako na potvoru potkávám pěkně vypadající, usmívající se gentlemany všude. Zrovna předevčírem jsem jela v metru a stoupla si nad jednoho fešáka, který mi okamžitě mile nabídl jeho místo. Nevěděla jsem, jestli se mám urazit, protože bez make upu vypadám o 60 let starší, nebo jestli mi tím chtěl udělat prostě favor. Každopádně jsem se na něj usmála a řekla, že postojím. To jenom, kdyby náhodou, tak aby si uvědomil, že ještě udržím páteř pohromadě.
Další vtipná věc, kterou musím zkonstatovat směřuje k velkému dámskému problému. Ano, váha. Těmto otázkám bych se ráda věnovala v samostatné rubrice o zdravém životním stylu, nicméně, zaměřím se na to, až po tom co se mi podaří vysadit všechny sladkosti, abych si nepřipadala jako farář, co przní dětičky.
Jako každý den mi nějakým způsobem dělala společnost jedna z mých přítelkyň. Dnes to byla Barbara. Po ságodlouhém vyprávění si o patetičnosti mužů a o tom, jak se nemůžeme dočkat, až přijede za pár dní do Prahy, jsme se dostaly až k jejím výkřikům za zničené šaty. Její spolubydlící, která má pravděpodobně zvláštní zrcadlo, si myslela, že se nasouká do jejích elastických šatů. Nasoukala se, ale vrátila je s popraskanými švy. Ráda bych se chvíli zaměřila na to to téma, protože mi to přijde důležité. S váhou bojuje téměř každá z nás. Dokonce i dívky, které jsou vyzáblé bojují s tím, aby nabraly a podobně. Já osobně jsem zjistila, že nejlepší lék na zdravé a štíhlé tělo je mít vyváženou psychiku. Zdá se to jako poměrně lehký úkol, že. Ale myslím, že spousta žen v praxi pochopí, že to není úplně tak jednoduché. Když musíte lítat kolem ukřičených dětí, ráno za stresu spěchat do práce, dealovat s crapem ve vzazích, vlastně si nakonec uvědomíte, že moderní člověk je plný stresu. Už od doby, co vstaneme, jsme v presu. A výjimky potvrzují pravidlo. Na druhou stranu, si myslím, že ten stres je jedna z věcí, které člověka pohání dopředu. Je potřeba si v tom tedy udělat balanc, sednout si, v klidu se najíst, pomaličku všechno žvýkat hodinu, nasytit se a pak zase hurá do presu. Jak jsem říkala, chci se tomuhle věnovat potom podrobněji, jenom jsem měla potřebu upozornit na to, že není hezké ničit svojí spolubydlící z nevědomosti pěkné šaty. :)
A důvod nadpisu článku?
Poprosila jsem dnes Barbaru, aby mě z přátelství a dobroty srdce zabila až přijede. Ano, hodně jsem to zdramatizovala, ale měla jsem na to plné právo.
Nerada se bavím přímo o sobě, mnohem raději probírám svoje kamarádky, ale tuším, že je na čase odhalit něco ze zákulisí mojí několika měsíční „aférky“. A věřte mi, kdyby to byl aférka, byla bych šťastná jako blecha. S přítelem jsme došli do fáze, kdy se poměrně často hádáme. Důvodem je jeho podivná logika, nevyzrálé chování a neschopnost držet hubu a zamyslet se, než něco řekne, a moje rychlá schopnost se následně urazit a vzít si to hodně osobně a potom se v tom rejpat, až je z toho na prášky a já taky.
Barbara má hlášku na místě „Vztah trvá tak dlouho, dokud to tu ženskou baví.“
Spoustu měsíců jsem tolerovala jeho chování a snažila se jít na to easy, přehlížet některé věci, ale poslední dobou se to vystupňovalo do stádia, kdy moje podvědomí ví, že to není už žádná aférka, a že jsem s tím člověkem strávila pár měsíců života a pokud to má jít nějak dál, tak se mi tohle do budoucnosti určitě nelíbí, protože to skončí rozchodem a ztrátou nejlepších let mého života- A TO PROSTĚ NECHCI! Ale čím víc se na něco negativního soustředíme, tím víc to přivoláváme a problémy se jenom prohlubují a moje hlava je z toho v pejru.
A když už se to jeví docela v pohodě, zase řekne komentář na špatně uvařené jídlo, o které jsem se s ním dělit nemusela, a chci mu z těch těstovin na hlavě udělat účes podle Milli Vanilli.
Vztahy jsou to nejtěžší na světě, a čím víc toho člověka milujeme, tím víc od toho vztahu očekáváme a víc bolí, když se něco podělá.
Má někdo recept na dokonalý vztah? Jestli jo, tak sem s ním...

Když se hodná holka stane mrchou

Kdybych si měla vybrat mezi svými přítelkyněmi jednu, která vystihuje slovo hodná holka, byla by to právě Kate. Jak už jsem psala v jiném článku, Kate nesoudí, snaží se vyhovět, naslouchá a špatně se jí říká ne. Jedinou vlastnost, kterou na ni vypozorovávám, a za kterou by ji muž mohl označit za zlobivku je fakt, že chodí všude pozdě. Pokud chcete, aby se k vám dostavila v osm, domluvte si s ní schůzku o hodinu dříve. Nejvtipnější je fakt, že se vám se svým zpožděním ozve až v momentě, kdy netrpělivě oblečená do bundy a s botami na nohou čekáte na zazvonění.
Právě proto mě občas překvapuje, když se přizná k něčemu, co z ní dělá mrchu. V podstatě je všechno dokonale opodstatněné a má to logiku, ale buďme fér a suďme povrchně, protože přesně tak soudíme my muže.
Zrovna včera mě neskutečně překvapila jednou takovou hláškou. Nedávno se rozhodla, že si vyrazí s kamarádem, který u ní teď bydlí a šíleně ji balí (ale je to hrozně vyšinutej magor), do jednoho oblíbeného klubu. Moc dobře věděla, že ten klub patří jejímu bývalému kamarádovi, po kterém se jí stýskalo a měla výčitky svedomí, jelikož s ním přestala komunikovat. Víte, něco vám ještě o Kate musím prozradit. Je to krásná žena, a tak si může vybírat. A musím říct, že co se týče chlapů, je opravdu vybíravá a dává pozor na každou maličkost, kterou muž udělá. Narozdíl o některých žen si všímá i maličkostí pozitivních, nebojte se. :)
Nicméně tak se stalo, že s tímto kamarádem, který po ní už pár měsíců toužil (důkaz, že je to krásná žena) trávila více času, než-li normálně. Sblížili se, ale potom se zase oddálili, když jí v bazéně předvedl místo plavání svou speciální techniku potápějící se čubičky, jak já říkám, a potom se zase sblížili. Každopádně došlo to do stádia, kdy si Kate uvědomila, že ho má raději jako kamaráda a stáhla se do sebe, aby přemýšlela.
Musím říct, že chlapi nikdy nerozumí tomu, že ženy o všem tak uvažují. Pokud necháte muže čekat, chvíli ho to bude bavit, po čase ale urazíte jeho mužskou obří ješitnost a je zle.
A tak se stalo, že jeden den si Kate vyšla se svým kamarádem, kterému říkám Brouk (díky podobnosti s jeho jménem a stejnou měrou otravnosti) do klubu, aby zjistila, zda jí její bývalý kamarád odpustil. V očích ženy a teď, když vám to vysvětluju, se to zdá jako prostý a milý důvod k výběru onoho místa. Ovšem pokud se muži, který po vás pálí a vy na něj kašlete ukážete s někým jiným, a tím myslím klidně i mladšího bráchu, pěkně ho nakrknete. Netuším, zda měla postranní podvědomé úmysly tohoto rázu, nicméně upřímně jako žena říkám, že já bych je měla a byly by vědomé. Jsme přece marnivé bytosti a máme rády pozornost. Pár dní potom si Kate vyšla s Broukem, ovšem vědomě, do restaurace, ve které pracuje další z tohoto okruhu „kamarádů, co by taky rádi“ a zatímco ji obsluhoval, dokonce si dovolila ho pozvat ven. Tak a tady to máte. Vidíte, jak jednoduché to může být, aby se hodná holka stala potvorou?
Stačí k tomu trocha dávky vlastní ješitnosti, marnivosti a možná i trochu znudění ve všedním životě. A přece nikdy nikdo netvrdil, že jsme perfektní.
Ve své podstatě ženy umí být pěkné potvory. Dokážete to vy, dokážu to já, dokáže to dokonce Kate, která snad vyhazuje mouchy z bytu tím, že jim zpívá. Myslím, že vlastně byla dokonalou předlohou pro Disneyho.
Strašně se mi líbí, jak muži od ženy něco takového neočekávají. Samozřejmě, že jsou si vědomi posunu doby, ale i když si na ženy stěžují, pořád mají zakořeněnou její věrnost a schopnost připoutat se ke stereotypu.
Nene, opak je pravdou.
Ráda poškádlím muže, když mi to sluší, odhalím kousek kůže a nechám jejich fantazii si pohrát (nemyslím tím, že vyvalím prso namísto pozdravu), taky se ráda podívám na nahého muže, vůbec se ráda podívám na pěkného a zajímavého muže a nechám si vklouznout neslušnou myšlenku na vteřinu do hlavy a už vůbec mi nevadí z nudy flirtovat na každém rohu.
A pokud jsme převzali tyto vlastnosti od mužů, pak by bylo fajn vidět je častěji doma, jak se starají o děti, zatímco my lítáme s kámoškami venku a necháme nějakého cizího chlápka skládat nám jeden kompliment za druhým. Taky by nebylo špatné, aby se díky nám vzdali kariéry a starali se o domácnost. :) No a vlastně dalších milion představ.
Řekněte, co dělá potvoru z vás?

Ok, byeeee!

Jednou z věcí, která dělá přítelkyní pravou přítelkyní je mnohem víc než podpora v těžkých situacích, ale značná dávka důvtipu a humoru. Zejména pokud se jedná o vztahy, je potřeba najít si takovou kamarádku, která umí dát radu, která vás pobaví. Protože upřímně, posloucháme něčí rady, co se týče vztahů? Ne, ani když jsou to naše nejlepší přítelkyně a po tom, co jim po stopadesáté vyprávíte hrůzné příběhy ze zákulisí vaší aféry, do vás téměř buší, abyste utíkali... stejně neposlechnete. Všechno musí být na váš vlastní popud.
Správná kamarádka by tam pro vás tedy měla být, aby vás v momentě, kdy vás přítel vytočí, pořádně rozesmála.
Díky bohu já pár takových kamarádek mám.
Každá se mnou moje občasné téměř monology tráví jinak.
Kate slušně naslouchá každému slovu, a protože si pořád pamatuje na ty ohavnosti, co jí tropil ten nevyzrálej Banán, dost často se dostáváme do situací, kdy si něco podobného zažila, takže je schopna dát mi radu ze života. Nejvíc ze všeho na ni oceňuji právě tu schopnost vžít se do každé situace a nesoudit, ani kdyby jí hořel plamínek u zadku. Pamatuju si dost jasně na naši „první noc“. Romantika, piano, šampaňské, pizza, vánoce, stromeček, hodiny a hodiny povídání si o zakrnělých otázkách a potom hodiny hlasitého smíchu, když jsme probíraly okolnosti, které spojují vztah. Tím myslím, kdy poznáte, že s člověkem opravdu chcete strávit nějakou dobu. Zejména to platí u žen. Žena si většinou nekrkne nebo si neuleví před svým přítelem jen tak. Musí se cítit konečně uvolněně. A něco vám řeknu, po xx měsících mého vztahu to stále před svým přítelem nedokážu. Ráda se vedle něj cítím jako dáma a myslím si, že pokud se žena takto neotevře, pořád je pro muže tou záhadnou vílou, kterou v ní viděl na začátku. Protože i když muži tvrdí, jak by si hrozně přáli slyšet nás krkat a chovat se lidsky, v podstatě moc dobře vědí, že kecají. Mnohem raději mají ženu, která je pro ně křehká a má svou úroveň. Nicméně, abych se vrátila ke Kate. To byl ten večer, kdy jsem si uvědomila, že Kate je další z mých soulmates a ne jen tak nějaká kamarádka.
Víte, na naší partě je nejlepší na tom to, že jsme každá úplně odlišná, a když se sejdeme dáváme dohromady geniální nápady.
Mimochodem Nora při hledání zásob vína vypadá taky, jako kdyby důkladně zkoumala teorii relativity. Co se týče ovšem otázek mužů, vypadá vždycky naprosto nezaujatě. Vzhledem k tomu, že muži ji převážně nezajímají (a ne, nemyslím si, že je to skrytá lesbička... je to spíš taková hermafroditka, která má sebe milionkrát raději, než všechny dramata a já doufám, že mě za tohle nezabije), Nora se vždycky snaží na vše koukat s nadhledem. Má rozhodně pravdu, jelikož to bere i z pohledu muže a z pohledu nestranného diváka. A víte co, vlastně jí to závidím. Když ji takhle skoro každý den vidím, poznávám to, jakou má energii a z čeho ji bere. Nebo spíše z čeho si ji nenechá brát. Je aktivní, obden chodí do posilovny, pracuje jak může a pořád má plno entuziasmu a chuti vyrazit do světa. To na ní budu vždycky obdivovat.
S Barbarou je to nejjednodušší. Její častá věta zní „přestaň se v tom hovně pitvat“. Nedávno jsme se ovšem bavily o tom, která z nás to má horší. Vlastně to nebyl ani žádný kontest, pouze jsme se dostaly k tomu jaký druh blbce každá z nás toleruje.
Zatímco můj přítel má problémy se sebeobětováním se pro vztah, její přítel v tomhle směru dokonalý. Je zajímavé vidět, jak se muži začnou snažit, když vycítí, že jim žena utíká. Opět se z nich stanou lovci v lese, i když třeba roky předtím spali pod višní.
Ráda bych se s vámi podělila o příběh jejího přítele. Její přítel pochází z lepší rodiny, je to milý kluk, který ji má víc než rád a je umělec. Bohužel je zároveň i snílek a Barbara má dost navrch, jelikož ji jejich odloučení (přestěhoval se do San Fran) nakoplo zpátky do života. Nora před pár dny vyjela pracovně do San Francisca, a tak se Barbara rozhodla zabít dvě mušky jednou ranou a navštívit své milované. Když jsem byla ve svém bývalém vztahu, bytostně mi vadilo, když mě přítel nutil chodit na rodinná setkání. Ani Barbara nevěděla, co má říct na stručné oznámení jejího přítele, že si má udělat volno, protože svolal celou rodinu, aby se s ní konečně setkali. Po tom, co si v hlavě za pár vteřin vypočítala, co si má vzít na sebe a jak se zachovat, aby působila sofistikovaně a zároveň průbojně, kývla s odpovědí, že rodinné večírky nejsou její parketa, ale kvůli němu půjde.
A teď se podržte, pan génius dostal záchvat smíchu a odpověděl jí, že se přece nemohla domnívat, že to myslel vážně.
Načež Barbara odpověděla velice prostě „just go fuck yourself“.
Ano, ve vztahu se dějí i mnohem horší věci, ale u toho momentálně nejsme, tohle patří spíše do zásuvky trapnosti. A když už jsme u Barbary, holka to tam s chlapama nemá moc jednoduché. Od svého nového objevu, do kterého vkládala naděje (a který je mimochodem syn jednoho známého herce) utekla v momentě, kdy jí řekl, že za večeři klidně zaplatí 20 dollarů (večeře pro jednoho v McDonalds) a že na drink nepůjde, protože sám nepije a nemá cenu přece utratit zbytečně pět dollarů, myšleno pravděpodobně za ní. I tady Barbara použila její oblíbenou strohou větu „Ok, byeeee!“
Podělte se s námi o vaše hrůzné zážitky.


P.S. Jako bonus dnes přidávám vtipné video jak vidí rande muži a jak ženy ->

http://www.youtube.com/watch?v=UnIF2PTqqGA&feature=aso

(bohužel se mi ještě nepodařilo přijít na to, jak sem vkládat rovnou odkaz na youtube)

Vždy oholená

V životě člověka doprovází několik paradoxů, sami jsme vlastně takové chodící paradoxy. Nevím, kdo z vás věří na to, že když do dne vkročíte špatnou nohou, hned se to s vámi veze, ale já tomu rozhodně nevěřím. Na druhou stranu věřím, že pokud se dobře vyspím a budu mít po probuzení pozitivní energii, budu k sobě během dne přitahovat pouze pozitivní věci.
Nuže, dnes jsem měla opravdu prazvláštní den. Netvrdila bych přímo, že jsem vstala správnou nohou, jelikož jsem neměla ideální noc a spánek, ale poslední dobou na sobě začínám vypozorovávat podivné známky úzkostí, a tak se jim snažím předcházet tím, že před sebou prostě hraju divadlo. Znáte to, všechno je v pořádku, ráno vstanete, povídáte si trochu pro sebe. Děláte ze sebe idiota, uděláte si kafe s kalhotkách tancujete na novou písničku Beyonce, všechno je skvělý.
Plánovala jsem tak započít i dnešní den. Musím se nejprve svěřit s jednou vlastností, která se ve mně zakořenila až tento rok (jsem zvědavá co se mi stane přelomový rok 2012), začala jsem být šíleně paranoická vůči svému zdraví. Zjistila jsem, že je samozřejmě potřeba se o sebe starat, ale na druhou stranu, když na to kašlete, nějakým záhadným způsobem máte drive na ty škodlivé věci a nic vám není. Já naopak od doby, kdy se snažím na sebe dávat pozor, mám jednu věc za druhou a přijdu si z toho už úplně pitomá, protože vím, že to vychází z mojí psychiky a paranoických stavů (fyzická schránka zrcadlí to, co se děje uvnitř člověka).
Takže, dneska si tak ležím, měla jsem ještě dvě hodiny do doby než mi bude zvonit budík, ale byla jsem probuzena tetou, která dělá rámus, i když jde pouze na wc. Chvíli jsem se tak převalovala v posteli, říkala si, že ještě pět minut si dám na otevření očí a splynutí s tímhle světem, ale jak jsem se tak převalovala, vytáhla jsem zpod deky nohu a zjistila, že na zadní straně lýtka mám modřinu velikosti jablečnýho koláče. Dokážete si představit sousled situací (pamatuje na to, že jsem paranoik). V hlavě mi blesklo, že to už je druhá modřina, která se objevila zničehonic a nebolí, ta první se objevila před pár dny na druhé noze a byla o dost menší. Okamžitě jsem zapnula notebook, vygooglovala časté modřiny, zjistila, že se jedná o srážlivost a měla bych si dojít k doktorovi. Přiznám se, že i když jsem začala být hypochondr, snažím se to skrývat a k doktorovi nechodím, protože z vás vždycky udělají ještě většího. Když jsem tedy měla před něco víc než týdnem střevní chřipku (s příznaky co mě prohání občas do teď), tak jsem nikam nešla. Zjistila jsem, že můj doktor je v ordinaci pro akutní případy pouze dalšího hodinu, a tak jsem na sebe hodila první džíny, vytahaný svetr, vyčistila si zuby, chrstla si studenou vodu na obličej, svázala vlasy do ohonu a za pět minut jsem třískla dveřmi.
Milé dámy, pokud jste stejně marnivé jako většina z nás, nebo alespoň nechcete působit na lidi jako, že jste v poslední fázi smrtelné nemoci, pak doporučuji hodit si na sebe alespoň make up. Já jsem nic z toho neudělala a vyjela jsem vstříc osudu.
Jakmile jsem vešla do ordinace, všimla jsem si pár věcí. První věc- můj doktor tam nebyl, místo toho tam byla nová doktorka, která byla moc příjemná, ovšem celou dobu ze mě dělala hypochondra, jak bylo výše řečeno. A za druhé, v místnosti byli další tři studenti z Karlovy Univerzity (jedna Asiatka, Asiat a pravděpodobně Ind, který mě okamžitě donutil si pomyslet „do prdele, proč jsem si nedala alespoň ten make up... no nic, aspoň, že jsem si vyčistila zuby“).
Posadila jsem se a paní doktorka mi sdělila, že jestli mluvím dobře anglicky, že by bylo fajn to rovnou vysvětlovat v angličtině, tak jí to vysvětluju a ona mi říká, že to je modřina, tak jí oponuju, že to modřina určitě není a že máme v rodině křečové žíly (pár jsem jich sdělila po mámě), načež mi ona zase říká, že žádné nevidí. Takže nejenom, že jsem se před panem budoucím doktorem musela svlíknout kalhoty a ukázat mu moje kalhotky na spaní s Micky Mousem, vězeňské proužkované ponožky a vystrkovat na něj zadek, ale ještě ze mě byl udělán hypochondr. Jediné pozitivum, co mi blikalo v hlavě bylo, že jsem si včera večer oholila do hladka nohy. Malý moment, to ještě není všechno.
Horší část přišla až potom, když jsem doktorce řekla o několikaměsíční bolesti v oblasti vaječníků, se kterou mi nikdo ještě nic nehodlal udělat a bolest se stupňovala. Pak to přišlo, doktorka mě vybídla k tomu, abych si lehla na lehátko a rozepnula si kalhoty a mně v hlavě blýsklo „sakra, ale tam jsem se schválně neoholila...sakra, sakra, sakra“. Věřte mi, že to poslední, co si přejete je, aby na vaši „zahrádku“ koukal sexy mladý doktor, který se pořád tak zvláštně usmíval, až jsem měla chvíli pocit, že mu nevadí moje výše zmiňované faktory hrůzy a trošku mě očima balí. V tu chvíli mi v hlavě problesklo, co se těm doktorům za veškerou tou profesionalitou honí v hlavě. Moje maminka je zdravotní sestra a vím, že i když doktor vypadá nadmíru nezaujatě, v hlavě mu v určitých případech bliká červený světlo a nebo mu nepatrně v krku trnkají hlasivky smíchy.
No takže nakonec jsem odešla s pocitem toho, že jsem tam vůbec neměla lézt. Další zastávka byla masáž, na kterou jsem se objednala. Musím říct, že to naprosto osvěžilo můj den. Nazvala bych to jednoduše nebem na zemi. Hodinu mě malá Thajka masírovala nádherně voňavým olejíčkem a to na všech místech, dokonce i na prsou, což mě zarazilo. Každopádně jsem si u toho odpočinula jako nikdy jindy a chystám se to tam znova navštívit. Ty Thajky jsou vůbec takové zvláštní. Vypadají za všechno hrozně vděčně a jako by si ani nestěžovaly. Zajímalo by mě, jestli je to pravda. Jestli to tak je, potom jsou zvláštními odrůdami žen. Jediné negativum shledávám v tom, že se do sousední kabinky nakvartýroval nějaký Amík, který asi deset minut něco mlel o tom, kde mu to má udělat a jak to má udělat a potom začal vydávat zvuky, který jsme nikdo slyšet nemuseli. Brrr.
Každopádně vstříc dalším dobrodružstvím jsem se vydala na Biskupcovu pro opožděný dárek k svátku mého přítele. Stala se mi ta nejšílenější věc. Nepamatuju si ničí svátky ani narozeniny, to už musí být. Ale jeho svátek jsem si podtrhla v kalendáři a dva dny předtím jsem mu objednala dárek, ale nějak se stalo, že jsem na to v ten den úplně zapomněla a potom si tu katastrofu uvědomila další den.
Zjistila jsem, že všichni Pražáci ví úplný kulový o tom, kde jsou jaký ulice. I když všichni, kterých jsem se ptala, říkali, že bydlí poblíž, poslali mě na úplně druhou stranu, a tak jsem tak šla dál dál, až jsem se dostala až za Vápenku, a odtamtud jsem šla zase zpět na druhou stranu k Olšanský. Po desátém pokusu, kdy mi někdo špatně poradil a jediný hotel tam měl zamčené dveře, jsem se rozhodla, že to nechám na později, protože jsem chtěla stihnout svoje sestry na návštěvě. Takže až na podruhé jsem teď našla tu zakrnělou šílenou uličku, která na mapě vypadá úplně jinak a musím říct, že už v životě se nechci hodinu procházet po Praze 3.
Takže to bychom měli- ranní ztrapnění, odpolední orgamus a podvečerní procházka. Zajímavý den, nemyslíte?
Berte si ze mě poučení- vždycky se upravte, nevíte koho můžete potkat a pokud jdete k doktorovi, udělejte si čas na depilaci, protože možná vy příště narazíte na pana doktora Inda. :)

Pravdu nebo lež?

Vsadím se, že všechny ženy od pradávna zajímalo, proč jsme tolik odlišné od mužů. Zatímco žena má v sobě geneticky zakořeněnou věrnost, schopnosti odpouštět, emocionální výkyvy, silný vztah k rodině a zejména ke svým potomkům, velké sebeobětování (hlavně kariéry pro rodinu) a přitom obrovskou vnitřní sílu, která nás pohání procházet velmi těžkými životními situacemi (porod, opět starost o celou rodinu, odmítnutí ze strany rodiny, atd.).
Muži jsou postaveni na naprosto opačných principech. Geneticky mají zakořeněno rozsévat své sémě, bojovat o silnou samičku, která jim porodí nejvíce potomků, poté se po letech upnout na mladší samičku, která má taktéž tyto předpoklady, nebo ho naopak nechá odpočívat, zatímco samec ví, že si vybral pro rodinu dobrou lvici, která to zvládne i bez něj. Zní to až hanebně, ale v makroskopickém měřítku to tak prostě je. Na druhou stranu je jejich povinností postarat se o rodinu a to v jakékoliv situaci a rodina je pro ně téměř vždy základ, a to i navzdory poslušné mladé samičce, která mu dopřává potřebného relaxu.
Nedávno jsem zkoumala okrajově chromozomy a zjistila jsem, že opravdu za všechno může Y. Kromě toho mě napadla taky taková zvláštní věc- žena se skládá z čistého chromozomu X, u muže se připlete ještě podřadný chromozom Y.Vypadá to, jako by muž nakonec zmutoval ženy. Jsem zvědavá, co by na to řekla církev. :)
A další věc- pokud mi v sobě neseme pouze jednu informaci, pak je rozhodně jednodušší se v nás vyznat, než-li se vyznat v mužích- v nich se přece perou dvě základní vlastnosti!
Šikovní muži na ženský kód však přišli. Není to totiž nic těžkého. (Chci upozornit na to, že se stále ještě bavím v makru.) Pokud se díváte na Two and half men, pochopíte, že na Charlieho strategiích určitě něco je. Jedna jeho důležitá zásada, se kterou souhlasím je, že žena je bytost, která doslova vyčkává na omluvu, pokud něco poděláte. V tu chvíli dokážeme být dokonce tak naivní, že nám absolutně nedochází, že to jsou jenom slova a žádné činy. Po několika daných pokusech potom začínáme teprve ztrácet trpělivost, většina žen ovšem zavře pusu na další malý slib.
Oproti těmto vypočítavým mužům je naprostý unikát můj přítel. Už zprvu mi řekne, že se zamýšlet nebude, protože nemá proč. Přiznávám, že v tu chvíli mám pocit, že bych mu nejraději praštila do hlavy pálkou, abych mu pomohla najít správnou odpověď. Potom si ale říkám, jestli bych neměla být vděčná za to, že nemá potřebu se přede mnou přetvařovat a nemaže mi med kolem pusy. Koneckonců není to přesně to, co my ženy pořád vyžadujeme? Upřímnost, pravdu. Tak já mám pravdu neustále na talíři, jelikož mi dochází, že můj drahý není typický muž a jeho chromozom Y nese poněkud zvláštní vlastnosti, a přesto si říkám, že čas od času by se nějaká ta malá lež hodila.
Souhlasím, že i on to se mnou nemá jednoduché, protože já se nerada nechávám klamat slovy a mnohem větší důraz kladu právě na ty činy, které když se dostaví i po tom, co mi striktně sdělí, že on je pan dokonalý (a jeho krknutí je středem sluneční soustavy) udělá mi to radost. Ale nic to nemění na tom, že urazí mou ženskou ješitnost, která k tomu všemu chce slyšet, že to bude dobré, a že mu to stojí za kompromis. Dovolím si citovat skvělou hlášku mojí přítelkyně Barbary, která mi nedávno sdělila, že každý chlap se přetvařuje, a každý z nich je idiot, je jenom otázkou, jakého idiota dokážeme tolerovat a „jednou chci mít děti, takže já naopak doufám, že narazím na idiota, kterej se nějakou dobu bude umět dobře přetvařovat“.
Tak a je to tady, je lepší, když nám náš protějšek lže do očí s pivem ruce s ujíždějícím pravým okem na fotbalový zápas nebo když na vás hodí vážný pohled, řekne „nemám proč se zamýšlet“ a pak se otočí zpět na svou práci v podvečerních hodinách a vy máte pocit, že skočíte z okna?

Já a moje ženy

Přijde mi adekvátní, abych všechno, co se na tomto blogu ocitne, započala tímto článkem. Ráda bych vás totiž uvedla do svého života. K tomu, abyste však mohli nahlédnout pod skořápku či pozlátko, je potřeba chopit se díla velmi osobně, řekla bych až intimně. To byl totiž už od počátku můj záměr.
Nechci specifikovat, pro koho je tento internetový prostor předurčen, jenom nastíním, že pokud vám chybí zduřelé žlázy v horní části těla, jednou za měsíc nehltáte prášky a necpete se sladkostmi na nervy a pokud jste předplatitelem časopisů FHM a Maxim, pak tu asi nemáte co dělat.
Ne... vlastně si dělám srandu. Pokud jste muž, můžete zůstat. Možná pochopíte, že my ženy nejsme ani tak složité, pouze fungujeme na opačných principech. A jelikož muži myslí logicky a více matematicky, je možné zasadit naše chování do stejné šablony a vznikne perfektní vzorec s určitými odchylkami (nerada škatulkuji, ale tady se na to s nadsázkou připravte).
Abych se dostala zpět k pointě – doufám, že pochopíte nutnost psát tyto články anonymně, jelikož jedině tak do nich můžu vložit všechno, co se skrývá za maskou.
Změním tedy pár jmen, okolnosti, pocity (na to jsme my ženské přece experti) a šílenost mých přítelkyň ovšem zůstanou neposkvrněné.
Moje jméno je tedy Karla. Žiju v Praze, všude po světě už jsem plnoletá, na hlavě nosím blonďatou hřívu, mám ráda kýč, piano, můj hřích je latté a sladkosti, neumím prý ukazovat svoje city, jsem náladová, mám velké cíle, chci odsud vypadnout a občas mám chuť sama sebe zabít. Na druhou stranu si uvědomuju, jak moc jsem vděčná za život, jaký žiju. Přesněji řečeno jsem šťastná za přítelkyně, jaké mám. Neskutečně si vážím svých lidí okolo. Nejen, že jsou talentovaní, ale jsou i vtipní a vždy mě rozveselí a o něco obohatí.
Na jedné straně mám nejlepší přítelkyni ze školy, které budu říkat Paula. Paula je krásná žena, která už touží po rodině. Má ovšem strach z toho uvázat se na jednoho muže, čemuž se ani nikdo v dnešní době nemůže divit. Paula a já se snažíme vídat alespoň jednou týdně. Rok jsme se neviděly, a proto se snažíme napravit staré chyby. Ovšem oběma nám určitě neuchází jistý fakt, že za rok se hodně věcí změnilo a obě jsme momentálně ve fázi, kdy hledáme svůj starý vnitřní rozkvět. Paula miluje víno, svoji maminku, česání mých vlásků, lakování nehtů, řečtinu, svůj klid a navoněnou domácnost, pořádek, svůj seřazený prádelník podle barev a vzorů... a nakupování. V životě jste nepotkali člověka, který je větší shopaholik. Kdykoliv ji něco bolí, má trápení (jak psychické, tak dokonce fyzické), musí si spravit náladu novými boty, či kabelkou od Guessu. Když se mě před rokem ptala, jaké tetování by ji vystihovalo, oznámila jsem jí, že by potřebovala přes záda vytetovat plán Palladia.
Na druhe straně mám tři kamarádky, které jsou zároveň mezi sebou přítelkyněmi už mnoho let. Já jsem se přidala jako poslední. Oznamuji, že na sobě neshledávám z jejich strany žádnou újmu. Říkejme jim Nora, Barbara a Kate.
Nora je svá. Je vybíravá co se VŠEHO týče. Je jedno jestli je to plátek sýra nebo dvounohé stvoření, které by ji mělo obšťastňovat. Možná proto je pořád sama. Mám takový pocit, že si na to už zvykla a do jejího životního stylu by se žádný muž ani nevešel. Miluje New York, bio potraviny, svojí výbornou dýňovou polívku, svůj chladný rozum, kvalitní kosmetiku, How I met your mother a Dextera. Nesnáší tupý a laciný chlapy, junk food, určitě dny, kdy přijde utahaná z práce a já jsem nakvartýrovaná v koupelně, jo a taky se nerada baví o svém soukromém životě. Všechno se snaží brát objektivně s nadhledem, naprosto neobjektivní však je, když přijde na řadu otázka technologií. Vzhledem k tomu, že je z fotografické rodiny a pracuje jako foto-editorka a fotografka, veškerá elektronika, se kterou pracuje, na sobě musí mít nakousnutý jablko, jinak je zle. Už pár měsíců se vídáme pravidelně, jelikož sdílím lože s jejím bratrem. (Všechno je samozřejmě zástěrka k tomu být nablízku mé nejlepší přítelkyni). Má to svoje obrovské plusy, vždycky máte za dveřmi někoho, s kým si můžete promluvit o svých problémech a nebude vás soudit za to, že to berete moc sentimentálně.
Barbara je moje soulmate. Je to pěkná potvora a moc dobře to o sobě ví a ani netají. Proto ji všichni tolik milujeme, protože nemá potřebu se přetvařovat a dává nám možnost ji milovat za to jaká doopravdy je. I když to občas dost bolí. Má skvělou rodinu, hlavně maminku. Není to taková ta typická matka typu : tohle bys měla dělat a tohle nesmíš. Ne, je aktivní, chytrá, krásná, a stejně jako její dcera se s vámi nepáře, když se baví o životě. Spousta jejích hlášek mi z úst její dcery utkvěla v hlavě a určitě se k nim v průběhu mojí cesty s vámi dostanu. Barbara miluje svůj talent, svojí bujnou hřívu a plné mulatské rty, svojí prořízlou pusu, která se nebojí poslat vás někam, taky má slabost pro chlapy, kteří si ji umí podmanit a dávají signál, že se o sebe umí postarat. Na druhou stranu bytostně nesnáší loosery, kteří nevědí, co dělat se svým životem a dovolují si ji vůbec oslovovat. Důkladně jim dává najevo, že na ně nemá ani špetku času. Je to silná žena, která se rozhodla udělat něco se svým životem a odjet si splnit sen do Ameriky. A i přesto, že jsme od sebe tolik stovek kilometrů, pořád si máme co říct a neustále zjišťujeme, že máme podobné myšlenkové pochody. Jako jediná má podobný počet sexuálních partnerů a kdykoliv řeknu něco ošklivého, odkývá a nesoudí. Její upřímná slova, když mě kárá za moji lenost, mi nevadí. Naopak mě nakopávají dopředu. A její dramatické výstupy a neuvěřitelné historky plné sarkasmu a chladnosti (ale zas tak „žhavé“ to samozřejmě není) mě vždycky donutí se smát.
Kate je krásná štíhlá blondýnka, která se taktéž rozhodla nesedět líně na zadku a odjela studovat germanistiku a slavistiku kam jinam než do Germánska. Díky bohu nás však jezdí poměrně často navštěvovat a taktéž jsme téměř v nepřetržitém kontaktu. Je zajímavé sledovat její strasti s muži v Germánsku. Pokud jste si všimli, že jsem záměrně nenapsala s Germány, máte bystré oko. Kate má totiž zásadní problém, který ji činí však unikátní. Má šílenou slabost na jižanské typy, které touží si ji jako ženu podmanit. Nebudeme si nalhávat, že v našich fantaziích muž, který si nás umí dobře podmanit a postarat se o nás, nehraje čas o času velkou roli. Kate ovšem tyto fantazie posouvá na úplně nový level. Na takové perské prince totiž působí jako magnet. Bajajové si ji však nechtějí podmanit jen tím sexy způsobem, který si v hlavě před spaním konstruujeme. Kate prožila dlouhý a bolestivý vztah s jedním takovým Bajajou (napadá mě asociace, že je to spíš Banene a z toho mě napadá, že mu začnu říkat pan Banán, jelikož se o něm ještě párkrát zmíním). Pan Banán byl dokonalý příklad takového „prince“, od kterého se díky bohu naše princezna už odprostila. Kate má ráda dobré jídlo, posezení se svými dobrými kamarádkami, Prahu, léto, vodu a koupání, opalování, peříčkové náušnice, květované vzory na šatech či tričkách, užívání si života a opíjení se do stavu „za tři vteřiny usnu a ráno se probudím s hroznou kocovinou... a budu muset jíst kapra“. Nesnáší svoji přitažlivost k oněm „princům“, momenty, kdy nedokáže říct NE a pana Banána, z prostého důvodu, že do dnes nepřišel na to, o co se ochudil.
Jak vidíte, jsme ženy jako každá jiná. Bojujeme se stejnými démony a prožíváme spolu mezitím úžasné chvilky, kdy se podělujeme o svoje démony s nadhledem a nadsázkou.
Oh, jak já miluju tyhle moje ženy!